Poznej Prahu
Praha byla odjakživa městem, ve kterém vzkvétal kulturní i hudební život. Umělci z celého světa se Prahou inspirovali, žili v ní, stvořili tady svoje nejznámější díla a setkali se zde s dalšími vlivnými osobnostmi své doby. Ne nadarmo se Praze přezdívá „Srdce Evropy“. Wolfgang Amadeus Mozart ji navštívil dohromady pětkrát a jeho dobře známé sympatie k Praze jsou často zmiňovány. Ačkoliv je slavný citát „Moji Pražané mi rozumějí“ pravděpodobně smyšlený, Lorenzo Da Ponte, libretista Figarovy svatby, řekl:
„Není snadné obsáhnout slovy nadšení Čechů pro jeho [Mozartovu] hudbu. Skladby, jež byly v jiných zemích oslavovány nejméně, byly místními lidmi pokládány za díla božská; a co je ještě krásnější, velkou nádheru, co ukryta je v hudbě tohoto vzácného génia, objevily mnohé národy až po mnoha, mnoha představeních, zatímco Čechy byla hned první večer dokonale oceněna.“
Hudební vkus Pražanů krystaloval v průběhu mnoha staletí. Jedním ze zásadních faktorů k tak bohatému rozkvětu bylo založení Pražské konzervatoře v roce 1811, na níž se ve svém umění zušlechťují mladí hudebníci dodnes. Kromě Stavovského divadla, ve kterém se konala premiéra Dona Giovanniho, v Praze vznikly další důležité instituce zasvěcené hudebnímu umění.
Některé z nich dokonce hned dvakrát! Národní divadlo, které se slavnostně otevřelo v roce 1881, lehlo záhy popelem. Český národ se však nenechal zarmoutit nepřízní osudu a již v roce 1883 se Národní divadlo otevřelo podruhé. Právě zde, v majestátní „Zlaté kapličce", zazněly premiéry mnohých českých operních skvostů. Národní divadlo však nehrálo vedoucí roli pouze v provádění čistě tuzemské produkce - udála se tu i provedení s mezinárodním dopadem, například druhá premiéra Bergova Vojcka, o kterou se zasloužil Otakar Ostrčil v roce 1926. Jednalo se tehdy o učiněný skandál, který mimo jiné přispěl ke zhoršení vztahů mezi českou a německou kulturní obcí.
Co by to bylo za článek o hudbě v Praze bez Antonína Dvořáka! Jeden z nejslavnějších Čechů vůbec, syn řezníka a hudební génius, připisoval často na konec svých partitur skromné: „Bohu díky.“ Bylo to právě pod jeho taktovkou, kdy se 4. ledna v roce 1896 konal vůbec první koncert České filharmonie v pražském Rudolfinu. Na programu koncertu zazněly, kromě dalších skladeb, skladatelovy Biblické písně, ve svém orchestrálním hávu dokonce v premiéře. Český skladatel Karel Knittl, který se později stal ředitelem zmíněné pražské konzervatoře, se tohoto koncertu zúčastnil a napsal o něm do hudebního časopisu Dalibor tato slova:
“Skládati nezměněný, nepřebásněný text žalmů Davidových odvážiti se může jen umělec, jehož bohatý hudební sloh je s to, úplně zastříti chatrnost mluvy překladu, stojící svými obrazy a podobenstvími s moderním světem v příkrém odporu. Dvořákova zbožná mysl ponořila se do ducha této starobylé poesie a všímala si některých detailů jen potud, pokud hudebnímu líčení byly na prospěch. Z okolnosti této vyplynul onen důstojný, klidný, zbožnou oddaností dýšící sloh těchto písní.”
V Rudolfinu se během 20. století však neděly jen důstojné, klidné a zbožné věci. Mezi první a druhou světovou válkou zde sídlil parlament a když v roce 1948 přebrali moc komunisté, slavnostní dvorana byla přetvořena v tělocvičnu pro studenty. Dnes již slouží Rudolfinum svému původnímu poslání: je domovem České filharmonie, jednoho z nejlepších světových orchestrů a nabízí bohatý hudební program té nejvyšší kvality. Rudolfinum se nachází nedaleko Národní a Městské knihovny, tedy blízko míst, kde se bude konat IAML 2022.
Aby si člověk vychutnal akustiku pražských sálů a síní, měl by navštívit festival Pražské jaro, které se v Praze koná pravidelně již od roku 1946. Fantastičtí hudebníci, od Leonarda Bernsteina z prvních let festivalu až po Daniela Barenboima z nedávných let, zde předvedli své umění.
I když mezi lety 1948-1989 nebylo zdaleka snadné zvát do Prahy umělce ze zahraničí, zvláště ty ze západní Evropy, v době celkového uvolňování v 60. letech se to podařilo. Jedním z vrcholů tohoto dění bylo hostování Satchma, vynikajícího jazzového trumpetisty Louise Armstronga. V Lucerně tehdy zahrál devět koncertů a všechny byly beznadějně vyprodané. Pár let poté, v roce 1968, se sovětské tanky přijely vypořádat s kontrarevolucí. Kultura a hudební život se po následující dvě dekády zabarvily do šedi.
V turbulentní době mezi lety 1989-1992 se naše země proměnila ze sovětského satelitu v mladou demokracii. Jelikož je dobrá hudba neodmyslitelně spjata se svobodou, mnoho volnomyšlenkářských umělců v těchto letech navštívilo Prahu. V roce 1990 po celé Praze visely plakáty s nezapomenutelným nápisem “Tanks Are Rolling Out, The Stones Are Rolling In.”, tedy, volně přeloženo, „Tanky se valí pryč, kameny se valí sem“. Václav Havel miloval tyto bláznivé rockery a navázal s nimi vzácné přátelství. Mick Jagger o Havlovi řekl:
„Havel je možná jediný prezident, který dokázal říct, nebo si uměl představit vytvořit, proslov, ve kterém označil rockovou hudbu jako za jeden ze stěžejních prvků vedoucích k revoluci ve Východním bloku. Je to ten jediný politik, s kterým jsem se opravdu rád seznámil. Skvělý chlápek.“
Jakmile se „Kameny z Prahy odvalily", jiní muzikanti přijeli zahrát čerstvě narozené demokracii. Frank Zappa tu měl svůj předposlední koncert v roce 1991. Bob Dylan přijel v roce 1995.
Seznam všech umělců sdílejících za posledních třicet let naší nezávislosti svůj hudební talent s Pražany, které měl Mozart tak moc rád, by byl pro tento článek, ba i celou knihu, příliš dlouhý. Bohatá kulturní minulost rezonuje celým městem, jak jistě pocítíte na vlastní kůži, až se letos v červenci vypravíte na kongres IAML 2022.
Seznam všech umělců sdílejících za posledních třicet let naší nezávislosti svůj hudební talent s Pražany, které měl Mozart tak moc rád, by byl pro tento článek, ba i celou knihu, příliš dlouhý. Bohatá kulturní minulost rezonuje celým městem, jak jistě pocítíte na vlastní kůži, až se letos v červenci vypravíte na kongres IAML 2022.
© Přeloženo z anglického originálu určeného zahraničním hostům. Jiří Slabihoudek 2020
